Pobyt syna na JIP a oddělení intermediální péče

V nemocnici jsem byla po císařském řezu 5 dní, za tu dobu mi byl nadále podáván Dopegyt na snížení tlaku a bylo mi doporučeno odstříkávat mléko. Normální průběh laktace, jak je tomu u spontánního porodu, nenastal – žádné nalití prsou, mléko jsem odstříkávala od začátku po kapkách s vědomím, že uchování tvorby mateřského mléka je to jediné, co mohu pro naše miminko udělat. Domů jsem byla propuštěna s Dopegytem na regulaci tlaku. Během následujících dní jsem trpěla obrovskými bolestmi hlavy, byla jsem takřka závislá na panadolu, tlak se mi nechtěl srovnat, lítala jsem neustále k obvodní lékařce, aby mi vyměnila léky a nakonec jsem skončila u kardiologa, který mi napsal lék, který mi tlak konečně po měsíci upravil.

Tvorba mléka, ačkoli jsem poctivě odstříkávala a odsávala, byla na úrovni 20-30 ml denně. Volala jsem opakovaně laktační poradnu, linku kojení.Klasické rady laktačních poradkyň byly neúčinné; na můj dotaz, zda nevadí, že beru Dopegyt na tlak, mi odpověděly  poradkyně jednoznačně, že Dopegyt jistě vliv na laktaci nemá. Jak jsem však po 14 dnech terapie Dopegytem, kdy jsem už neměla prakticky žádné mléko, zjistila, tak Dopegyt snižuje hladinu hormonu prolaktinu, který je rozhodující pro tvorbu mléka, což laktační poradkyně netušily a nevím, jestli to vůbec tušili gynekologové, když mi Dopegyt nasadili a zároveň mě nutili odstříkávat mléko. Odstříkávání mléka jsem se nakonec rozhodla po 5 týdnech ukončit – bylo to pro mě těžké rozhodnutí, obzvláště když jsem prvního syna kojila  15 měsíců a mléko bylo to jediné, co jsem mohla pro nedonošeného syna udělat, ale v důsledku to bylo jediné rozumné rozhodnutí, které jsem mohla udělat s ohledem na zbytek rodiny a pětiletého syna, který byl kvůli udržení laktace po 5 týdnů jaksi na vedlejší koleji.

První měsíc pobytu syna na JIP jsme denně volali pro informace – do Hradce to pro nás bylo přes 40 km a já jsem na tom v prvních 5 týdnech po císařském řezu byla opravdu mizerně a nemohla jsem řídit, tak jsem čekala vždy na manžela, až přijede večer z práce a odveze mě k synovi – stav Mikuláše byl poměrně stabilizovaný, dokonce s podařilo převést syna na dechovou podporu pouze přes masku s tím, že dýchal sám (rozštěp rtu prostě přelepili náplastí, aby tudy vzduch neprofukoval) a vše se vyvíjelo bez komplikací. Dalo by se říct, že v tohle srabu nám dělal „jen radost“. Vánoce byly o něco veselejší, i když plné starostí a obav, jak vše zvládneme, hlavně jak zvládneme případné zdravotní postižení syna apod. Rozštěp jsme v tuto chvíli vůbec neřešili, byla to pro nás „kosmetická vada“, se kterou se  dá  žít.  Denně jsme čekali na výsledky různých vyšetření (mozku, očí, ledvin atd.). Za celou dobu hospitalizace jsem syna viděla kvůli omezení návštěv 6x, manžel syna viděl poprvé až když pro nás přijel po operaci do Prahy, tj. více jak po 2 měsících od císařského řezu.

Od  15. dne života byl syn plně převeden na krmení sondou mateřským mlékem (bohužel ne mým, ale z mléčné banky). Začal prospívat, přibýval na váze, vše se vyvíjelo dobře. Postupně byl přeložen na jednotku intermediální péče, žádné vážné komplikace se  neobjevovaly, všechna vyšetření byla poměrně dobrá – pouze bylo zjištěno oboustranné rozšíření ledvinných pánviček (když mi toto sdělili někdy v lednu 2010, úplně jsem se z toho zhroutila a 2 večery probrečela, protože už toho na mě bylo opravdu moc a bála jsem se, že zdravotní problémy Mikuláše nebudou mít konce). Co zažívají rodiče, kteří mají těžce nedonošené miminko, mohou pochopit asi je ti, kteří si to zažili.  

50. den po císařském řezu, tj. 4 týdny před plánovaným termínem porodu,  byl Mikulka přeložen do Prahy k operaci rozštěpu.